Podmanění národů a Strážci Života

Na úsvitu lidstva, kdy se tvořily kmeny a z kmenů národ, bylo zdraví soukromou záležitostí každého jedince. On sám rozhodoval, co je a není pro jeho život zdravé a prospěšné.

Ve chvíli, kdy se člověk uvědomil jako součást velkého celku – národa, vznikla potřeba určit obecná pravidla výživy prospěšná všem, aby lidé, jako národní celek prosperovali a byli zdraví a silní. Tímto měli větší předpoklad udržení národa proti chorobám, ale i jiným národům, kteří by si je chtěli podmanit a původní národní povědomí, úplně vymazat z paměti podrobených.

Nebyly to jen hranice vymezující prostor pro národ, ani vojsko a kraje, co mělo udržet národ pohromadě, včetně jeho sebeuvědomění a sebeurčení. První a nejdůležitější byly zvyky spojené s jídlem. Výběr potravin, příprava a rituální konzumace, tvořily základ výjimečnosti daného národa a jeho sebeurčení.

Vhledem do historie je patrné, že od počátku formování národů, si většina uvědomovala tyto pravdy a pokud je některý národ podcenil nebo opustil, po čase sám přestal existovat.

Aby se v národu uchytila a zažila jednotná strava, včetně výběru, zpracování a konzumace určitých jídel, definujících tehdy tvořící se, židovský národ.

Podobný jev je vidět všude po světě.

Jak se civilizace vyvíjela, národ už nepotřeboval náboženské předpisy. Po generace udržované zvyky, definující národ, se staly přirozené a nabyly nových hodnot. Ve staré Spartě byli všichni přesvědčeni, že rozumnou životosprávou, budou všichni zdraví, silní a nezlomní. Což se jim také dařilo. Díky přísné životosprávě udrželi svou mysl jednotnou, měli politickou samostatnost a to nezávislou na nájezdech nepřátel. Proč nakonec Sparta padla? Událo se to ve chvíli, kdy se rozmohly třídní rozdíly. V historii je tento úhel pohledu – z hlediska životosprávy – jediný pravdivý, který vysvětluje vzestup a pád velkých i malých národů, v daném čase. Jelikož životospráva, je z hlediska historie, brána dodnes mylně, jako okrajová zajímavost, míjí se tento obor se skutečností a notně ji zkresluje.

Starověký Řím je výrazným příkladem civilizačního národního úpadku. Dokud byl Řím ve svém počátku, byla zde i jednotná životospráva a národ prosperoval. Dařilo se mu tak dobře, že fungoval s přebytky. Docházelo k porušování životosprávy a k přejídání. Nastala změna myšlení a přejídání se vtisklo do neodbytné myšlenky – dobýt větší a větší území. Porušování životosprávy se projevovalo změnou zákonů, jejich porušováním a rozdělováním moci.

Vznikly velké třídní rozdíly a to vedlo k pádu Říma. Ztratili národní pospolitost a rovnost. Zákony neplatily pro bohaté, ale jen pro chudé. Nastal rozkol a národy, které se udržely v jednotě bez extrémní třídní nerovnosti a ve své osobité, zdravé životosprávě, dobyly Řím.

Toto bylo velkým poučením pro ostatní národy, které po pádu Říma začaly usilovně pracovat na své identitě a svébytnosti.

Chcete vědět víc?

Klikněte níže a zaregistrujte se.