Odkaz rytířů Krista 2.část     Poslední rytíř

Rytíři Krista, zvaní také Templáři, byli díky cíleným lžím a zákulisním manipulacím prohlášení za kacíře.

Proč?

Jako řád s duchovními kořeny, opírající se o samotného Boha a Krista, žili stále více jako nezávislí na papežovi a mocných tehdejšího světa. Sami rytíři nic nevlastnili. Sami sebe vnímali jako správce bohatství a moci, kterou měl v držení řád. Chovali se, jedli a žili jako chudí. Byli nevydíratelní.

Pro rytíře Krista byla platná jediná vůle. A to vůle Boží. Zákony, které ctili, bylo – Desatero. A jediný pán byl pro ně Kristus. Domovem Templářů bylo pouze Království Boží a život na této zemi byl pro rytíře Krista dočasný.

Kladli důraz na víru, vědění, změnu charakteru a čistý život.

Za celé období svého působení se stali vzorem křesťanů a křesťanského života v celém tehdejším světě. Praví věřící je ctili a milovali, ať už byli chudí nebo bohatí. Bezvěrci je nenáviděli a měli z rytířů Krista strach.

Doba, která proběhla, a doba, ve které žijeme, se sice jeví jako rozdílná…, ale zdání a povrchní pohled klame. 

To, co ve skutečnosti je charakteristikou doby, jsou - lidé a jejich myšlení.

Tak jako dnes, tak i v dobách rytířů Krista, se moc nenosí ani víra, změna charakteru, pravé vědění a ani čistý život.

A tak roku 1307 13. října byl řád z moci tohoto světa ukončen. O šest let později byli upáleni nejvyšší představitelé řádu.

Rok na to (1314) byl tajně řád rytířů Krista omilostněn. Myšlenky Templářů žili dále v srdcích lidí, kteří pěstovali pravou víru. Čas od času se na různých místech v Evropě objevili tajemní muži. Jejich chování, charakter a vědění bylo ryze Templářské. Posilovali víru mezi všemi, udivovali svou disciplínou a věděním. Pomáhali, kde mohli.

Nejvýznamnější rytíř Krista se narodil 14. května 1316. Sice řád Templářů oficiálně neexistoval, ale rytíři tu stále byli a jejich obraz byl živý.

V dochovaných dokumentech sice spojení nenajdeme, ale život posledního rytíře Krista vypovídá jasně:

"Jeho vzdělanost ve své době byla nadprůměrná. Obory, ve kterých se vzdělával, přesně kopírovaly vzdělání Templářů.

Víra, kterou doslova žil, pronikala do jeho rozhodování po celý život.

Charakter formoval na základě Desatera a měnil ho ve stále lepší a lepší až do konce svého života.

Celý život budoval zemi a vše v ní pro dobrý život každého člověka. Ať už byl chudý nebo bohatý."

Dvacet let po smrti velmistra řádu rytířů Krista Jacquese de Molay získal tak velké množství finančních prostředků (od Molayova synovce žijícího v Čechách), že mohl budovat království zasvěcené Kristovi s novým Jeruzalémem – Prahou.

Na světě se objevuje poslední rytíř Krista – Karel IV.

Jedním z mnoha důkazů duchovních sil, které Karlu IV. pomáhali v životě, je i hranice Českého království.

V roce 1356 určil nedělitelný základ království na Čechy, Moravu a Opavsko. Tyto hranice existují dodnes, a to je celosvětová rarita. Nic podobného se ve světě nestalo.

Gotický styl, který přinesli Templáři do Evropy, využil Karel IV. ke stavbě srdce své říše – chrámu svatého Víta. Tímto se neoficiálně zviditelnil jako rytíř Krista a za svůj život se stal nedotknutelným.

Ryzí víru vštěpoval celému národu.

"Neboť jen v pravé víře vše trvá. A kde chybí pravá víra, je v čase vše rozmetáno."

Karel IV. je výjimečný i svým poselstvím budoucím generacím.

Jeho slova jsou naší radou nad zlato:

"Svým nástupcům…, chci dáti poznati dvojí život tohoto světa, aby z něho lepší vyvolili."

Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři:

"Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, jest prázdná a není nic, tak také život hříšníků jest prázdný a není nic".

Protož, praví Orličník (sv. Jan Evangelista) v Evangeliu: 

"A bez Něho nic není učiněno…".

O druhém pak životě praví Jan Evangelista: 

"Co učiněno jest v Něm, byl život a život byl světlem lidí."

"Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše jest živa, zdaliž není třeba, aby člověk po Něm v duši své toužil, žádostivěji jej přijímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily a v nich pak, aby duše měla svou životní potravu a aby v něm přebýval?"

Přátelé, nelze žít jen z materiálního světa, to je jen povrchní tvář života.

Je nutné žít druhou tvář – tvář duchovní, oživující duši člověka.

Jedině tak lze budovat skutečné hodnoty našich životů.

Náš svět je tvrdě materialistický. Pošlapává a zesměšňuje vše duchovní.

A my ve svých životech stojíme na křižovatce.

Která tvář zvítězí…?

Ta prázdná, pomíjivá, materialistická…?

Nebo duchovní, láskyplná a skutečně hodnotná…?

Navážeme svým žitím na posledního rytíře Krista…?

Jak se rozhodneme…?

Není napětí, stres, obavy, které nás sužují, jen volání naší hladové duše po svém pokrmu…?

Sámo Fujera