K čemu máme lidské tělo

Každý člověk se rodí s lidským tělem. Je to fakt, který je jasný, daný a nikoho nepřekvapuje. Není o čem přemýšlet.

Ale opravdu není o čem přemýšlet?

Položme si otázku: 

"K čemu máme lidské tělo?"

Většina lidí je s touto otázkou rychle hotová. "Prostě jsem člověk, tak mám lidské tělo. Abych mohl existovat, musím mít tělo - jinak to nejde. A tyto nesmyslné dětské naivní otázky mě nezajímají".

Zdánlivě naivní otázka však odkryla zajímavou formu odpovědi: "Mám tělo".

Co to vlastně člověk vyjadřuje?

Svůj nevědomý postoj, že není tělem, ale má ho, vlastní své tělo. Pokud je člověk věřící, jeho odpověď - mám tělo - ukazuje na jeho vědomý postoj, kde: 

Vědomí (duše) má tělo jako příbytek a zároveň nástroj pro tento svět.

Ale pokud je člověk nevěřící, jeho odpověď je nepravdivá. Nevěřící ateista přeci věří, že je sám tělem. Jeho odpověď by tedy měla znít: "Já nemám tělo, já jsem tělo". Ovšem tato odpověď je natolik nepřirozená, že ani ateista nedokáže mluvit o svém těle jako o sobě, nehledě na to, o čem je přesvědčený.

I když bude ateista tvrdit, že jeho vědomí tvoří mozek, tak při bolesti v hlavě nikdy neřekne: "Mě bolí vědomí" nebo "Mě bolí já". Vždy svůj stav popíše slovy: "Bolí mě hlava". Ve chvíli bolesti v ruce nikdy neřekne: "Já bolím v ruce", ale odpoví: "Bolí mě ruka". Něco, co mám, vlastním, ale nejsem to já.

Je to myšlenkové cvičení, které nám odkrylo zajímavý fakt. I když se už dvě stě let prosazuje materialistické myšlení, bez duchovního přesahu, stále věřící i nevěřící mluví o sobě řečí s duchovním přesahem. A řeč, popisování sebe, se v materialistické formulace vůbec nevyvíjí. Není to zvláštní?

Jen se donekonečna opakují "fakta" o vědomí tvořená mozkem - bez možnosti duchovního přesahu. A jelikož je mozek propojen s celým tělem, musím být já tělem samotným. Přesto každý člověk na světě tato materialistická "fakta" vyvrací od rána do večera popisem sebe sama a toho, co se v těle odehrává.

Kdyby "fakt", že jsme tělo, byl skutečným faktem, pak člověk, který přišel o nohu nebo o ruku, by ve svém vědomí pocítil úbytek. Vědomí by bylo o nohu nebo o ruku menší. Ale to se neděje. Aniž by ubylo vědomí, člověk si "pouze" uvědomuje ztrátu končetiny. A to je fakt vycházející ne z přesvědčení, ale ze skutečnosti.

Naše tělo je nám nejbližší. Nic bližšího už člověk nemá. Skutečnost je v rámci těla osobní prožitek. A prožitek nelze nahradit žádným sebe-chytřejším přesvědčením, schovávajícím se za domnělá fakta. 

Prožitek celoživotní nám jasně říká, že tělo máme, ale nejsme jím, i když se s tělem dokážeme čas od času výrazně ztotožnit.

Pokud si lidé probuzení z kómatu pamatují mimotělní prožitky, nelze je smést ze stolu primitivním tvrzením, že to byla pouhá chemická reakce mozku, a ne skutečný prožitek.

Proč?

Poměrně často se lidé ocitnou u svých známých a příbuzných, vzdálených i mnoho set kilometrů nebo dokonce na jiném kontinentu. A po probuzení z kómatu dokáží jasně popsat, co se na vzdálených místech dělo, kdo tam byl a co říkal. Dokonce i co měl dotyčný na sobě a jak to tam vypadalo, aniž by se na vzdáleném místě kdy ocitli.

Jestliže vědomí bez mozku neexistuje, pak by si museli vymýšlet. Zkoumáním těchto zážitků se ovšem potvrdily se stoprocentní přesností mimotělní zážitky.

Což nás vrací k osobním prožitkům a popisováním sebe sama jako ke skutečnosti.

A dvě stě let staré přesvědčování o materiální podstatě vědomí jako k omylu nebo lži.

Nicméně nás toto myšlenkové cvičení vede zpět k otázce: 

"K čemu máme lidské tělo?"

V tuto chvíli už to není dětská naivní otázka. Ve světle osobních prožitků a skutečných zažitých faktů se stává důležitou k zodpovězení.

Naštěstí nemusíme odpověď vymýšlet - již existuje více jak tisíce let.

Jeden z pouštních otců Slavedeius se touto otázkou zabýval čtyřicet let. Podle spisů se mu také říkalo otrok sedmi darů. Slave (boží otrok neboli Slovan), deius - je sedmikráska (neboli sedm božích darů).

Slavedeius na otázku, "K čemu máme lidské tělo?", řekl:

"Nohy máme k tomu, abychom si k sobě navzájem našli cestu.

Levou ruku máme k tomu, abychom se navzájem podrželi. Pravá ruka je od toho, aby ukázala směr zbloudilému.

Hlava slouží k porozumění mezi lidmi a k odhalování slávy Boží.

Záda jsou schody, po kterých toužící kráčí výš než my, kteří jsme jim oporou.

Hruď je štítem proti bezpráví, které je před člověkem.

Krk je svobodná vůle člověka. Než se otočí, měl by každý myslet na Boha…"

Ze sedmi božích darů je složeno lidské tělo. Má svůj účel a daný směr.

A člověk tyto dary dostal do vínku při svém narození.

Každý z nás může být sedmikráskou.

Každý z nás může být květinou, která rozzáří náš svět...

Sámo Fujera