Člověk, planeta a květina

04.02.2024

Někdy nabývám dojmu, že člověk projevuje především vlastnosti planety, na které žije celý svůj život.

Planeta, točící se kolem vlastní osy, uhání jako o život vesmírem obrovskou rychlostí, za svým cílem, aby se za rok objevila tam, kde její cesta začala. A tak to jde stále dokola, jakoby si neuvědomovala, že se točí kolem sebe sama a v kruhu kolem slunce, ke kterému nikdy nedoletí, a od něhož se nikdy neodpoutá. Měsíc je planetě svědkem, nejen její cesty vesmírem, ale i vývoje, jejích pocitů, tužeb a proměn, které na jejím povrchu zanechal čas a kolize s jinými tělesy.

Člověk působí, pro pozorovatele, podobným dojmem.

Lidé se točí kolem své osy, jinými slovy, zabývají se hlavně sami sebou. A celý život spěchají za svým cílem, který je žene stále kupředu. Točí se v kruzích svých přání a tužeb, občas šťastni, jindy nešťastni. Vyhýbají se srážkám s druhými lidmi a osudem, ale ne vždy úspěšně. A tak, i na lidech, je znát působení času a životních událostí. Jen duše, jako měsíc, zapomenutá, ale stále na dosah, je svědkem našeho snažení a zběsilého běhu neznámo kam, a neznámo za čím. A slunce, onen oživující duchovní střed, který všemu dává život a smysl, je pro nás jen osvětlením, abychom viděli sami sebe a mohli se vrhat kupředu.

Chce nám snad vesmír naznačit, že smyslem našeho života je neustálá touha dosahovat cíle, a celý život odolávat nárazům a nezastavit se až do smrti? Být nejlepší? Nashromáždit ze všech nejvíc? Získat slávu a peníze, abychom měli alibi, proč jsme se nikdy nezastavili?

Zde náš příměr s planetou končí, i když většinu lidí to přesně vystihuje.

Díváme-li se však pozorně, odkrývá se nám pozvolna ještě jeden typ lidí s odlišnými vlastnostmi.

Jako z mlhy, která jeví se nekonečná a vše pohlcující, vystupují nejprve obrysy rozmazané, aby vzápětí nabyly konkrétních tvarů nepřeberného množství květin. A my, stojíce v úžasu, uvědomujeme si v ten okamžik, že mlha není ani nekonečnou, ani vše pohlcující, ale je pouhým oparem nad rozkvetlou loukou, jež slunce svým jasem bez váhání rozhání a odkrývá nám krásu života.

A nám dochází, že člověk je jednou z mnoha květin.

Obraz člověka, který unaven z neustálého běhání a dosahování, si našel své místo v životě, zastavil se a zakořenil. A čím hlouběji jeho kořeny sahají, tím více naplněná je duše jeho vděčností za to, co se jí dostává. I takového člověka dotýkají se různé životní události a musí ustát krupobití i silné větry. Ale není na to sám. I když osamocen těžko by přežil, v květeně kolem sebe nachází oporu, tak jako on sám stává se oporou ostatním vůkol sebe. Slunce je jasným cílem jeho života, a jako květina dorostlá své konečné výšky, dále růst už nemůže, však sama sebe obětuje v květu, rozevřenými okvětními lístky plnými sytých barev a omamné vůně, tak i člověk prací sama na sobě a zušlechtěním svého charakteru, dosahuje maximálního růstu lidství. Je vědomou součástí celku a zároveň jeho oporou. A duchovní stav takového hledajícího je květem, skrze který sám sebe odevzdává tomu, co ho přesahuje. Světlu duchovnímu, ze kterého žil, žije a jemuž pokorně a bezpodmínečně život svůj k nohám pokládá.

Být planetou je údělem duší mladých a nezkušených, ne však na věky. Dříve či později, každý člověk moudrosti dosáhne a uvědomí si, že planeta sama o sobě jen nekonečně krouží a i když při své velikosti úchvatně působí, bez drobných a křehkých květin život ani krásu netvoří.

Tak se nakonec každá duše mladá, stává duší vyzrálou, netoužíc už po ničem jiném, než společenství dobrých lidí tvořit, charakter míti ryzí, abychom navzájem se podporujíc, budovali život z dobra pocházející, směřujíc společně k lásce a věčnosti.