Každý člověk se rodí s přirozenými vlastnostmi, 
které tvoří základ jeho charakteru. 

Vedle nich však během života získává i vlastnosti naučené, 
které mohou jeho přirozenost překrýt a postupně formovat způsob, jakým přemýšlí, jedná a žije. 

Rozlišit mezi tím, co je vrozené a co naučené, je jedním z důležitých kroků k pochopení vlastního života.

I když je každý člověk jedinečný a originální, přesto máme mnoho společného.

Jsme stejní – a přitom jsme jiní.

V každém člověku existují vrozené vlastnosti, ale také vlastnosti naučené. Ty se opakováním a dlouhodobým používáním mohou dostat tak hluboko pod kůži, že začneme věřit, že jsou naší přirozeností.

Proto je důležité tyto dvě roviny rozlišit.

Proč?

Protože vrozené vlastnosti tvoří základ našeho charakteru.
Když je rozvíjíme, postupně se z nás stává dobrý člověk.

Naopak pokud rozvíjíme především vlastnosti naučené, může se stát, že se – navzdory osobnímu prospěchu nebo obdivu druhých – stáváme lidmi s pokřiveným charakterem.

A často si toho ani nevšimneme.

Takový způsob myšlení postupně vytváří svět, ve kterém je:

• více chudých než bohatých,

• více křivd než spravedlnosti,

• více otroctví než skutečné svobody.

Když se naučené vlastnosti vydávají za vrozené

Pokud se naučené vlastnosti zamění za vrozené – a v moderní psychologii se to děje poměrně často – člověk přestává hledat svou přirozenou podstatu.

Místo toho rozvíjí především to, co bylo naučeno a posilováno okolím.

Jakmile člověk uvěří, že tyto vlastnosti jsou jeho přirozeností, nemá důvod hledat nic jiného.

A tak místo skutečného rozvoje charakteru jen posiluje ty dominantní naučené vlastnosti.

Nevědomky se pak může stát horším člověkem.

Jak se formují děti

V dnešní době se naučené vlastnosti staly základem výchovy dětí.

Současný vzdělávací systém podporuje především přijímání velkého množství informací, zatímco skutečné potřeby dětí – rozvoj lidskosti a osobního života – zůstávají často stranou.

Jenže svůj život bude každý člověk jednou žít sám za sebe.

A právě proto by měl být veden především k rozvoji charakteru.

První naučená vlastnost: hodnocení

Jednou z prvních naučených vlastností je posuzování – neboli hodnocení.

Už v raném věku dítě zjišťuje, že existují rozdíly v paměti jednotlivých lidí.

Ten, kdo si zapamatuje informaci a dokáže ji zopakovat, je dobře ohodnocen.
Ten, kdo ji zapomene, je hodnocen špatně.

Školský systém je na tomto principu do značné míry postaven.

Jenže tento způsob hodnocení neříká nic o tom:

• zda je člověk dobrý nebo špatný,

• zda je člověk chytrý nebo hloupý.

Ukazuje pouze rozdíl v obsahu paměti.

Děti si však z těchto hodnocení odnášejí jiný závěr.

Začnou se navzájem posuzovat.

Dělí se mezi sebou na chytré a hloupé.

A právě tím začíná degenerace skutečné inteligence.

Posuzování v dospělosti

S věkem se tento způsob uvažování rozšiřuje.

Člověk už neposuzuje jen spolužáky, ale celý svět kolem sebe.

Podle své schopnosti využívat informace začne označovat jiné lidi jako méně inteligentní, hloupé nebo dokonce zbytečné.

Z těchto dětí se pak mohou stát dospělí, kteří sice dosahují materiálního úspěchu, ale často nedokážou žít skutečně plnohodnotný život.

Mívají potíže vytvářet hluboké a trvalé vztahy.

Jejich pozornost je zaměřena především na:

• sebe,

• peníze,

• majetek,

• a různé zážitky.

Spravedlnost nebo sounáležitost se pak stávají jen nástrojem pro vlastní prospěch.

Druhá naučená vlastnost: soutěživost

Druhou velmi silnou naučenou vlastností je soutěživost.

Jinými slovy:
chtít být první, nejlepší a prosadit se za každou cenu.

Děti jsou v tomto směru podporovány jak ve škole, tak v rodinách.

Výsledky a rychlost jsou často odměňovány.

Postoj "něco za něco" se stává normou.

Ze soutěživosti se postupně stal kult.

Jeho jednoduché heslo zní:

"Bojuj a vyhraj."

Tento princip se postupně promítl do všech oblastí života:

• v rodinách jako sourozenecké soupeření,

• ve sportu jako boj o prvenství,

• ve škole jako boj o výsledky,

• ve vztazích jako boj o dominanci,

• a v životě jako boj o vlastní uplatnění.

Rozpad charakteru

Když se soutěživost stane hlavní hodnotou života, lidský charakter se začíná rozpadat.

A spolu s ním se rozpadá i systém, ve kterém žijeme.

Systém to často skrývá.

A člověk to u sebe obvykle nevidí.

Návrat k vrozeným vlastnostem

Ve skutečnosti je potřeba obrátit pozornost jinam.

K vlastnostem vrozeným.

Jakmile přestaneme věnovat energii vlastnostem naučeným, začnou postupně slábnout.

Naše pozornost – jako životní síla – začne posilovat to, co je přirozené.

A tím se postupně začne měnit náš charakter i náš život.

Vrozené vlastnosti člověka

Mezi přirozené vlastnosti lidského charakteru patří například:

• potřeba se družit,

• vytvářet vztahy,

• dělit se o to, co máme,

• učit se a přizpůsobovat,

• mít radost z druhých lidí,

• naslouchat,

• obětovat se,

• milovat a odpouštět,

• soucítit.

Tyto vlastnosti jsou přirozenou součástí každého člověka.

Pokud máte pocit, že je ve svém životě necítíte nebo je máte málo rozvinuté, neklesejte na mysli.

Jsou ve vás.

V každém člověku, bez výjimky.

Stačí je začít rozvíjet.

A jakmile se jednou probudí, začnou růst stále snadněji.

Jediná cesta k dobrému životu

Rozvíjet vrozené vlastnosti není jen jedna z možností života.

Je to jediná cesta k radostnému a skutečně hodnotnému životu.

Naučené vlastnosti mohou člověka lákat.

Nabízejí:

• úspěch,

• majetek,

• prvenství,

• zážitky.

Ale jejich skutečnými důsledky bývají:

• strach,

• agresivita,

• osamění,

• deprese,

• a zoufalství.

Člověk je přitom zrozen pro dobrý charakter.

Nenechte si proto nikdy namluvit, že existuje lepší život než ten, který stojí na:

lásce, soucitu, vztazích a dobrém charakteru.

Ten, kdo takový charakter pěstuje po celý život, ví, že není nic cennějšího.

Buďme dobří, přátelé.

A společně nám bude dobře.

Sámo Fujera

Text patří do série Reálná psychologie, která hledá skutečné souvislosti mezi člověkem, přírodou a životem a ukazuje cestu k přirozenému zdraví a dobrému charakteru.