Úhel pohledu není jen otázkou názoru. 

Vzniká z vnitřního postoje člověka, který se formuje výchovou, zkušeností i přijatými přesvědčeními. 

To, jak vidíme sami sebe, druhé i svět, pak rozhoduje o tom, 
jak přemýšlíme, jak se rozhodujeme a jaký život 
skutečně žijeme.

Jak se díváme na sebe, na druhé, na věci kolem nás a na svět?

Rozhoduje o tom náš úhel pohledu.

Právě proto se každý díváme trochu jinak.
A někdy se naopak díváme úplně stejně jako druzí.

Většina lidí si přitom myslí, že právě jejich úhel pohledu je ten nejsprávnější.
Mají dojem, že vidí sebe, lidi, věci i svět takové, jaké opravdu jsou.

Jenže rozdílnost názorů jasně ukazuje, že se někteří musí mýlit.
Ze svého úhlu pohledu totiž vidí tutéž skutečnost jinak než ostatní.

Ale kdo má pravdu?
Kdo má nejreálnější úhel pohledu?

Samozvaný vizionář?
Malá skupina "odborníků"?
Většina?

Abychom se přiblížili skutečnosti, musíme si položit jinou otázku.

Co je vlastně úhel pohledu?

Vnitřní postoj člověka

Úhel pohledu je vyjádřením vnitřního postoje člověka.

Dobře.
Jestliže úhel pohledu vyjadřuje náš vnitřní postoj, pak je třeba se ptát dál:

Jak se vnitřní postoj vytváří?
A co to vlastně je?

Vnitřní postoj je způsob, jakým vnímáme sami sebe a jak sami sebe porovnáváme se světem kolem nás.

Je tvořen:

• přijatými a naučenými informacemi,

• vlastní zkušeností,

• a výchovou.

Právě výchova je prvním stavebním kamenem našeho vnitřního postoje.

Začíná v raném dětství a pokračuje tak dlouho, dokud na nás má rodina vliv.
Někdy i po celý život.

K výchově se pak přidávají vlastní zkušenosti. Ty buď to, co jsme přijali, potvrzují, nebo vyvracejí.

A aby toho nebylo málo, vstupuje do celého procesu také škola, která člověka formuje jinými informacemi než rodina.

Co se učíme v rodině a ve škole

V rodině jsme do určité míry podporováni v rozvoji své přirozenosti.
A do určité míry jsme za tuto přirozenost také trestáni.

Vlastní zkušenost pak člověku napovídá, že je někdy výhodnější přizpůsobit se a část své přirozenosti potlačit.

Škola je v tomto směru mimořádně silná instituce.

Má propracovaný systém vytváření "správných" postojů a "správných" úhlů pohledu.

Nevědomě je na člověka tlačeno nejen známkami a autoritou učitelů, ale také postoji spolužáků, kteří mezi sebou neustále hodnotí:

• úspěch a neúspěch,

• prosazování a zbabělost,

• ochotu a strach.

Toto hodnocení a formování vnitřního postoje si člověk podvědomě nese po celý život.

Vnitřní filtr

Postupně se vnitřní postoj stává filtrem, skrze který zachycujeme nebo naopak vytěsňujeme skutečnosti a informace.

To, co nezapadá do našeho vnitřního přesvědčení, máme tendenci odmítat.

A naopak:

vnitřní filtr se chová jako magnet na vše a všechny, kteří souzní s naším přesvědčením.

To, že je vnitřní postoj proměnlivý, je v pořádku.
Problém nastává tehdy, když člověk svůj vnitřní postoj nekontroluje.

Místo aby ho zkoumal, jen zesiluje jeho současné nastavení.

A vůbec netuší, zda je jeho pohled na svět blízký skutečnosti, nebo zda je omezený, zkreslený či dokonce zaslepený.

Co s tím?

Jak prozkoumat vlastní úhel pohledu

Jestli chce člověk vědět, zda je jeho vnitřní postoj správný, musí ho začít zkoumat.

Jak?

Všechno, co vnímáme, vychází z nás.

A tak je třeba položit si základní otázku:

Jak vidíme sami sebe?
Kdo vlastně jsme?

A hned se před námi otevírají dva základní úhly pohledu:

• jsme pouze tělem,

• nebo jsme duší v těle.

Jsme tělem

Co to znamená pro náš život, pokud věříme, že jsme jen tělem?

Pak jsme tu jen jednou.
A dost.

Takový pohled velmi snadno vytváří vědomý nebo podvědomý strach o sebe sama.

Smrt se stává definitivním koncem.

A s tímto koncem mizí všechno.

Takový úhel pohledu dobře vysvětluje, proč se lidé často chovají sebestředně.

Chtějí si život užít za každou cenu.
I na úkor druhých.

Překračují hranice, lžou, přetvařují se a někdy jdou i proti zákonu – jen aby mohli mít hned to, po čem touží.

Svědomí pro ně není vodítkem.
Je spíše překážkou.

Vztahy zaměřují především na vlastní prospěch.
Tváří se přátelsky tam, kde mohou něco získat.

Hodnotu života pak měří podle:

• úspěchu,

• majetku,

• postavení,

• a množství zážitků.

Jsme duší v těle

A co to znamená, pokud člověk vnímá sebe sama jako duši v těle?

Pak je tělo dočasnou schránkou, o kterou je třeba dobře pečovat.
Ne proto, že je vším, ale proto, že nám bylo svěřeno pro tento život.

Život tím získává jiný rozměr.

Pokud je skutečný zákon převtělování, nemusíme mít strach o život samotný – pouze o to, jak s ním naložíme.

Svědomí se v takovém případě nestává překážkou, ale vnitřním vodítkem.

Člověk se pak méně soustředí na sebe a více na druhé.

Přátelství a vztahy jsou pro něj větší hodnotou než zisk.
Do popředí vystupuje láska, soucit a sounáležitost.

Svůj život pak nehodnotí podle bohatství nebo úspěchu, ale podle:

• míry lásky,

• hloubky vztahů,

• soucitu,

• a dobra, které v životě rozvinul.

Co nám toto rozlišení ukazuje

Toto základní rozlišení vnitřních postojů nám ukazuje, jak filtrováním vytváříme svůj pohled na svět.

Podle svého vnitřního postoje:

• přemýšlíme,

• rozhodujeme se,

• hodnotíme sebe,

• hodnotíme druhé,

• a nakonec tak také žijeme.

Takoví jsme, takto vidíme a takto jednáme.

Dá se poznat, který úhel pohledu je pravý?

Nedá.

V jaké skutečnosti budeme žít, je do určité míry naší svobodnou volbou.

Každé naše rozhodnutí však nese své následky.

Bez výjimky.

A to ví každý člověk, ať už věří, že je pouze tělem, nebo duší v těle.

Závěrečné zamyšlení

Na závěr si však neodpustím jedno zamyšlení.

Pokud se cítíme jen jako tělo
a reinkarnace je skutečná,
pak je strach ze smrti na místě.

Protože v dalším životě budeme splácet svou nevědomost.
A to bude bolestné.

Pokud se však cítíme jako duše v těle,
a podle toho také žijeme,
pak i kdyby po smrti nebylo nic,
umíráme v klidu a s dobrým pocitem života naplněného láskou a soucitem.

A o tom bych si, přátelé, hluboce zapřemýšlel...

Sámo Fujera

Text patří do série Reálná psychologie, která hledá skutečné souvislosti mezi člověkem, přírodou a životem a ukazuje cestu k přirozenému zdraví a dobrému charakteru.