Tyto otázky o duši se dotýkají víry, převtělování, pravdy a hledání vnitřní zkušenosti, která přesahuje pouhé přesvědčení.

1. Otázka

Jaký je rozdíl mezi přesvědčením a pravou vírou? A jaký je rozdíl mezi přesvědčováním sebe sama, že něco žijeme, a skutečným žitím toho – stavem?

Odpověď:
Přesvědčení je založeno především na shromažďování informací, které nám dávají smysl. Cítíme, že nás obohacují, a výběrem dalších podobných informací v nás roste přesvědčení o jejich hodnotě a pravosti.

Diskuzemi s podobně naladěnými lidmi si navzájem potvrzujeme shromážděné informace a tím zesilujeme přesvědčení o správnosti toho, co víme.

Toto přesvědčení však není podloženo praktickou zkušeností skutečného prožití nasbíraných informací. I když u toho člověk může cítit silné emoce, stále se nejedná o víru.

Občas i člověk s přesvědčením mluví o praktických zkušenostech. Například:
"Modlil jsem se k Bohu o lepší práci a dostal jsem ji. Tak věřím."

Málokdo však ví, že skutečná zkušenost je pouze vnitřní, nikoli vnější. S tímto světem pravá zkušenost vedoucí k víře nemá nic společného.

Tím se dostáváme k druhé části otázky.

Skutečné žití víry přichází z vnitřní zkušenosti – z doteku duchovní stránky sebe sama.

Může se projevit například zažitím oddělenosti od vlastní osobnosti v krizové situaci, kdy se člověk stává svědkem své mysli. Nebo dosažením hlubokého vnitřního klidu ve chvíli, kdy je jeho život zkoušen.

Také například pocitem hluboké lásky k člověku, který na nás křičí.

Tehdy dochází k žití dříve shromážděných informací. Vedlejším efektem takového stavu je schopnost zvládat běžný život s větším nadhledem.

Vnější plnění přání a modliteb nikdy nevytvoří skutečnou víru. Vytváří pouze silnější přesvědčení.

A ani nevede k pravému žití v duchovním smyslu.

2. Otázka

Co přináší tato doba člověku?

Odpověď:
Víte, každá doba, ve které se člověk ocitne, je trochu jiná. Ať už je to padesátiletí nebo celé století, má své charakteristické podmínky k životu a ty se stále mění.

Smysl doby je však vždy stejný. Vždy se jedná o duchovní pokrok člověka, jen v jiných podmínkách.

Pokud člověka charakter jeho doby nepřivede k hledání duchovního přesahu, pak se narodí v dalším životě v jiné době a dostane další šanci. Proto se doby mění a život nám spravedlivě přináší nové možnosti.

Jestliže někdo nevěří na převtělování, nevadí. Se skutečností to pochopitelně nic neudělá. Člověk se svou nevírou bude stejně spravedlivě vstupovat do koloběhu životů za skrytým cílem:

Uvědomit si svůj duchovní přesah.

3. Otázka

Lze vůbec dokázat převtělování?

Odpověď:
Věda svůj důkaz již v určitém smyslu podala zákonem zachování energie (psal jsem již v článku).

Občas se také objeví lidé, kteří shromažďují důkazy převtělování od lidí, kteří si vzpomínají na minulé životy. A i když jsou tyto případy vědecky nezávisle prozkoumané a nelze je vysvětlit jinak než převtělováním, skepticismus nevěřících lidí je tak velký, že tomu stejně nevěří.

Proto nemá smysl dokazovat duchovní přesah života někomu, kdo nechce měnit svůj názor.

Ale lze se na to podívat i z jiného, klidnějšího úhlu pohledu. Nedůvěrou v duchovní přesah se někdy člověk podvědomě brání, protože na tuto skutečnost ještě není připraven a nezvládl by ji přijmout.

U někoho to chce čas. A není kam spěchat.

Vždyť v rámci převtělování máme na pochopení celou věčnost. A to je naše svobodná vůle.

4. Otázka

Můžu ztratit duši? Nebo jako při posedlosti – může mi někdo ukrást duši?

Odpověď:
Nebojte se, není to možné.

Tento mýtus vznikl ve středověkém křesťanství a časem se přenesl i do některých ezoterických směrů.

Duše oživuje naše tělo i mysl. Je to Boží dar – a ten je nedotknutelný, bez výjimky.

V době, kdy se duše začala zaměňovat za naši mysl, vznikl tento mýtus.

Mysl člověka je nástrojem, který používáme v životě. A nástroj může být někdy dočasně ovlivněn nebo i jakoby "odcizen".

Jinými slovy – pokud člověk nemá svou mysl pod vlastní kontrolou, může být ve výjimečných případech dočasně pod vlivem někoho jiného.

Ale opravdu jen dočasně.

Volání duše nakonec vždy přivede mysl zpět do vašich rukou.
I když to někdy může být složité a trvat dlouho.

5. Otázka

Po vaší nedělní besedě jsme se s kamarádkou bavily o tom, co je na světě nejhorší. Shodly jsme se, že je to vražda. Co si o tom myslíte?

Odpověď:
Budete se divit, ale vražda – stejně jako další špatné činy – není to nejhorší.

Dokonce ani psychické stavy, jako je chamtivost nebo nenávist, nejsou to nejhorší.

To, co popisujeme, jsou vlastně jen důsledky něčeho jiného.

To nejhorší na světě je nevědomost.

Z nevědomosti lidé činí špatná rozhodnutí a z těchto rozhodnutí pak vznikají špatné činy.

A nejhorší na tom je, že člověk se v nevědomosti často udržuje sám – i když za velkého přispění systému, ve kterém žije.

Každý lidský život je cestou k poznání. Jenže člověk si někdy vybírá nevědomost z pohodlnosti.

Je pohodlné nevědět a do určité míry nechat svůj život v rukou jiných. Člověk má pak pocit, že se zbavuje odpovědnosti.

Ve skutečnosti se ale rodíme s plnou odpovědností za celý svůj život.

Za své tělesné zdraví, psychické zdraví i duchovní rozhled.

V životě je to zařízené tak, že se každý člověk dříve či později setká s možností odkrýt svou vlastní nevědomost.

Jestli to udělá, nebo ne, je jeho svobodná vůle.

Ale zároveň nese plnou odpovědnost za následky, které z jeho rozhodnutí vyplynou.

6. Otázka

Věda už dokonale prozkoumala a popsala organismus člověka, a nikde nenašla duši. Kde tedy duše je?

Odpověď:
Nejprve je potřeba říci, že věda se zatím dostala zhruba k popisu základních biochemických procesů v těle. Ale to je jen špička ledovce.

V jediné buňce našeho organismu – a těch jsou miliardy – probíhá za jednu sekundu více než tisíc chemických pochodů. A nikdo dnes přesně neví, jaké všechny tyto pochody jsou a co přesně znamenají.

Proto není dobré brát příliš doslova arogantní a sebejisté výroky některých vědců.

A kde je tedy duše?

Duše se někdy znázorňuje jako obláček nebo bublinka. To je samozřejmě jen zjednodušený obraz pro děti, aby dokázaly skutečnost ve svém věku pochopit.

Dospělým už se obraz duše takto nezjednodušuje.

Duše je životní síla – energie, která oživuje celé tělo.

Centrum vstupu této energie – tedy nás samotných – je uprostřed hrudi. Tato energie však prostupuje celé tělo.

Při smrti se tato energie opět soustředí uprostřed hrudi.

Kudy naše duše přišla, tudy také odchází.

Duše – naše skutečné já – je nehmotné povahy, a proto ji nelze v těle nalézt.

7. Otázka

Jsem duchovně hledající a mám na vás dotaz. Jaká duchovní kniha je nejlepší? Upanišády, Talmud, Bhagavadgíta nebo Bible? Nebo ještě nějaká jiná?

Odpověď:
Jako duchovně hledající začněte knihou, která vás nejvíce oslovila.

Opravdovým hledáním a praktikováním získáte postupně filozofický rozhled i první zkušenosti.

Pak začnete poznávat, že jednotlivé duchovní směry a jejich knihy mají cosi společného. Jako zlatá nit jsou jimi protkány střípky jedné společné Pravdy.

Nakonec – díky Boží milosti – vám už bude vlastně jedno, kterou knihu čtete.

Každá vás totiž do určité míry může vést po vaší vlastní duchovní cestě.

Hodně štěstí.

8. Otázka

Byl jsem na odblokování čaker u certifikovaného mistra. Kamarád mi ale řekl, ať neblbnu. Je jeho starost na místě, nebo je to jen závist?

Odpověď:
Čakry – energetická centra a jejich projevy – odpovídají charakteru člověka.

Některé jsou tedy podle charakteru čisté a "točí se". Jiné jsou naopak zablokované.

Podle toho, jak člověk pracuje se svým charakterem, se také mění projevy čaker.

Jen nevědomý amatér vám bude odblokovávat čakry. Nebudou totiž odpovídat vašemu skutečnému nastavení – vašemu charakteru – a může se vám po všech stránkách zhoršit život.

Učení o odblokování čaker je v tomto smyslu mylné.

Když člověk pracuje na svém charakteru a postupně ho proměňuje k lepšímu, čakry se přizpůsobují a mění samy.

Nelze to dělat obráceně.

Měnit nebo upravovat čakry znamená zasahovat do charakteru člověka – a to může dříve či později přinést komplikace.

S čakrami si proto raději nezahrávejte.

Je to zkratka do pekla.

9. Otázka

Narazila jsem na knihu "Jak vidět auru". Je to dobrý směr?

Odpověď:
Upřímně řečeno, je to velmi matoucí.

Aura je složena ze tří úrovní: tělesné, psychické a duchovní.

Pokud se autor v knize o těchto třech úrovních nezmiňuje, pouze kopíruje převzaté a neúplné informace.

Kterou úroveň aury se člověk vlastně naučí vidět? To často ani neví.

A z toho pak vznikají nevědomě chybné závěry.

Například:
Fialová barva v tělesné úrovni může znamenat výstražnou barvu změn. Jestli jsou tyto změny k lepšímu nebo k horšímu, se musí dále zkoumat jiným způsobem.

V psychické rovině může fialová barva znamenat větší emočnost a přecitlivělost.

Pokud si to člověk neuvědomí, snadno tuto barvu označí za znak duchovní vyspělosti. Jenže to je už úroveň ducha, nikoli psychiky.

Učit se schopnosti, které nám nebyly přirozeně dané, znamená vždy mnohonásobné riziko omylu nebo zneužití.

A to život obvykle snadno neodpouští.

Nevědomost v tomto směru není dobré alibi.

Následky člověk ponese tak jako tak.

10. Otázka

Já to, co je Bůh, opravdu nechápu. Dalo by se to nějak jednoduše vysvětlit?

Odpověď:
No, to je výzva…

Ale zkuste si představit tento příklad:

Je zima. Někde vysoko nad hlavou jsou mraky plné vody. Uvolní se v podobě kapek a padají k zemi. Zimou se kapky mění ve sněhové vločky a nachumelí na zem.

Někdo přijde, postaví ze sněhu několik sněhuláků a pak odejde domů.

Sněhuláci stojí sami uprostřed zasněžené louky a náhle ožijí.

Jeden se podívá na druhého a řekne:
"Já jsem sněhulák."

A druhý odpoví:
"Já jsem také sněhulák."

Oba věří ve svou nezávislou existenci. Dokonce věří, že jejich existence je nezávislá na čemkoli, co nevidí. Co nevidí, přece neexistuje…

Neuvědomují si, že to, co nikde kolem sebe ani v sobě nevidí, je to, co je ve skutečnosti tvoří.

Co to je?

Voda.

To je to, z čeho jsou stvořeni.
A zároveň je to i všechno kolem nich.

To je to, co je zároveň přesahuje.

Voda – Bůh.

A my jsme někdy podobní těm sněhulákům. Nevědomí toho, co nás tvoří.

Další otázky, které z tématu vyplynuly

11. Otázka

Jak souvisí charakter člověka s čakrami?

Odpověď:
Čakry jsou energetická centra, která odrážejí vnitřní stav člověka.

Jejich stav proto není náhodný. Odpovídá charakteru, způsobu života i způsobu myšlení.

Pokud je člověk vyrovnaný, poctivý a snaží se jednat správně, energie v jeho organismu proudí přirozeně a čakry se harmonizují samy.

Naopak u člověka, který je plný strachu, hněvu nebo sobeckosti, se energetické proudění narušuje a některé čakry se mohou blokovat.

Proto není správné snažit se čakry mechanicky "odblokovat".

Správná cesta vede přes proměnu charakteru.

Když se člověk stává klidnějším, pravdivějším a vnitřně vyrovnanějším, jeho energetický systém se postupně uspořádá sám.

12. Otázka

Jaký je rozdíl mezi tělesnou, psychickou a duchovní aurou?

Odpověď:
Aura je energetické pole člověka, které má několik vrstev.

První vrstvou je aura tělesná. Ta souvisí s fyzickým zdravím organismu a mění se podle stavu těla.

Druhou vrstvou je aura psychická. Ta odráží emoce, nálady a psychické nastavení člověka.

Třetí vrstvou je aura duchovní. Ta souvisí s vnitřním vývojem člověka a s jeho schopností překračovat vlastní ego.

Mnoho lidí však tyto vrstvy nerozlišuje.

Když se pak snaží auru pozorovat nebo vykládat její barvy, mohou snadno dojít k chybným závěrům.

To, co může být na jedné úrovni jen psychickým stavem, bývá někdy mylně označeno za znak duchovní vyspělosti.

Proto je v těchto věcech vždy dobré zachovat opatrnost a pokoru.

Sámo Fujera

Tyto otázky patří do série Otázky o duši, která postupně přináší odpovědi na skutečné otázky lidí o smyslu života, mysli a duchovním rozměru lidské existence.