Košík
0
0,00 Kč
Svazující stíny
Každý rok přichází čas, kdy se svět může na chvíli zastavit.
Přesto mnozí lidé místo ticha nacházejí jen spěch a neklid.
Toto zamyšlení vypráví o střetu světla a stínů v lidské mysli.
Po zemi se rozhostilo ticho. Objevilo se zdánlivě odnikud a vstoupilo tam, kam bylo pozváno. Do každého kamene, stromu, keře i traviny. Padalo na zem s každou sněhovou vločkou, s každou dešťovou kapkou.
V každém zvířeti se ticho proměnilo v uvolnění a uvědomění lásky.
Blížilo se pozvolna i k lidským obydlím a nabízelo zastavení, zklidnění a možnost otevřít srdce – pro své blízké i pro život.
Z Temnoty, jež s hrůzou pozorovala blížící se Dobro obalené tichem, se jako rozdivočelí sršni vyrojily stíny. Ze svého černého srdce sršely zášť, nenávist, závist a zlobu. Spěchaly k lidem se silou chaosu, aby zmátly jejich mysl a odvrátily ji od srdce a skutečné lásky.
Dotýkaly se každého člověka a šeptaly mu do ucha:
"Máš
starosti. Jsou důležité. Zabývej se jimi."
A člověk přemýšlel o starostech, které měl, nebo si tvořil nové, a stále je ve své mysli řešil.
Jiným lidem šeptaly:
"Nejdůležitější je nakupovat.
Ve slevě, výhodně. Potřebuješ to pro sebe i pro blízké – a
více než jindy."
A člověk, hnán potřebou nakupovat, štval sám sebe z obchodu do obchodu, nosil domů plné tašky věcí a ve stresu počítal, zda už nakoupil vše a pro každého.
Stíny, hlasem napodobujícím vnitřní hlas lidské mysli, pronikaly ke smyslům člověka a dráždily je:
"Jídlo. Hodně jídla. Zasloužíš si to. Nakupuj a jez. Alespoň teď, aby ses cítil plný, spokojený, šťastný."
A člověk s vydrážděnými smysly podléhal svým chutím, zaslepen představou, že jídlo mu konečně přinese štěstí.
Stíny neúnavně našeptávaly cokoliv, jen aby si lidé neuvědomili onen posvátný čas ticha, který přišel jako milost, aby se každý, kdo naslouchá, mohl stát lepším člověkem – s otevřeným srdcem plným lásky.
Stres a chaos přinášely stíny do lidských obydlí. Slibovaly lásku a pohodu, které nikdy nemínily splnit.
Hnaly davy lidí jako dobytek z obchodu do obchodu. Uštvané je shromažďovaly u stolů, aby štěstí zaměnily za obžerství.
Ticho mezitím neúnavně hledalo někoho, kdo si ho všimne.
A našlo.
I když takových lidí nebylo mnoho, byli opravdoví. Byli silní. Nesli v sobě otevřená srdce plná lásky.
Nenaslouchali stínům, i když se některé stíny snažily, jak jen mohly, proniknout do jejich čisté mysli a způsobit v ní chaos.
Ticho klidně vstoupilo k těmto nemnohým lidem a uvnitř jejich života se proměnilo ve světlo.
A světlo se stalo nekonečnou láskou, štěstím a nadějí.
V ten okamžik stíny prchaly zpět do Temnoty – spálené světlem, vyděšené až k smrti.
Ticho splnilo své poslání.
Na zemi zůstalo světlo, láska, štěstí a naděje.
Temnota opět prohrála a jako vyčerpané zraněné zvíře si někde na konci světa líže rány a připravuje se na další střet.
"Tak zase za rok, člověče…
o Vánocích."
Sámo Fujera
Pokud vás toto zamyšlení oslovilo, můžete si přečíst i další texty v sekci Zamyšlení.
Další zamyšlení: