Spěch

Spěch se stal symbolem dnešní doby. 
Přesto není něčím, co by existovalo samo o sobě 
– vytváříme ho ve vlastní mysli. 

Zamysleme se nad tím, odkud pramení náš vnitřní neklid a zda cesta 
ke svobodě nevede spíše k zastavení než k dalšímu zrychlení.

Obklopuje nás spěch.

Spěch, který sami vytváříme a mystifikujeme jako něco, co existuje samo o sobě. Přesto nás pohlcuje a ovládá. Lžeme sami sobě – a věříme tomu.

Jak může být spěch naší doménou?

Tělo je ovládáno myslí. Mysl myšlenkami.
Naše myšlenky nám vtiskli rodiče, učitelé, naše okolí, knihy, časopisy i televize. Náš názor a naše mysl jsou tedy často ovládány zvenčí. Jsou řízeny "kýmisi", jen ne námi samotnými.

Spěch nám byl naočkován jako zhoubné sérum, které uvnitř nás žije vlastním životem. Neumíme se v tom koloběhu zastavit a prohlédnout.

Po staletí si lidé tvořili svůj názor podle toho, co znali. Nejvíce znali a rozuměli přírodě. Snad proto se moudrost vetkávala do přísloví a příběhů o zvířatech. Lidskou mysl to nijak neznásilňovalo – každý si z pozorování přírody dosadil vlastní závěry.

Klasickým příkladem byl Ježíš, křesťanský mistr, jehož podobenství často vycházela právě z přírody.

Dnešní svět je jiný.

Intelekt byl povýšen nad moudrost.
A přitom člověk intelektuálně na výši, ale bez moudrosti, je jako strom, který žije sám pro sebe – nedává plody ani užitek, byť by byl sebevíce košatý.

Našim životům uniká smysl, který byl nahrazen prožitky.

Nebylo tomu vždy tak, že by lidé skrývali prázdno svých duší za množství požitků – oslavami svátků, cyklů roku, jmenin a podobně. Ve svých počátcích znamenaly oslavy zastavení člověka, ztišení a návrat k podstatě života, ke svým kořenům.

Dnes je tomu často naopak.
Stávají se útěkem od reality, která ukazuje úpadek vnitřního života člověka.

Obývací pokoj bez zapnuté televize se zdá příliš prázdný a smutný. Posezení s přáteli bez skleničky nebo bez mobilu působí nudně.

Více než osmdesát procent televizního vysílání je pro náš osobní život zcela zbytečné – a přesto dokážeme sledovat program mnoho hodin denně. Stejně tak i tisk.

Naše mysl a náš názor jsou tvořeny úzkým okruhem lidí – většinou s inteligencí, ale bez toho hlavního: bez moudrosti.

Stali jsme se požitkáři.

S požitkem konzumujeme vše, co je nám předkládáno na pultech obchodů, aniž bychom přemýšleli, zda je to správné.
S požitkem slavíme všechno možné, jen abychom se z kolotoče vedoucího odnikud nikam nezbláznili.

S požitkem se každý rok ženeme na dovolenou, urvat co nejvíce zážitků. Jen nebýt doma – sami se sebou.

S požitkem odsuzujeme to, co je nám předloženo k odsouzení, a promíjíme to, co je nám předloženo k prominutí.

Stali jsme se otroky – a nechceme o tom slyšet.

Svoboda totiž není něco, co se dá sebrat na ulici. Nepřijde nám domů poštou. Nedá se koupit.

Svoboda bolí.
A je s ní mnoho práce, než se usadí v našem srdci natrvalo.

Pro svobodu v srdci – jako pro nejvzácnější květ v květináči – se musí stále něco dělat. Zalévat, ale nepřelít. Kypřit, ale nepřetrhat kořínky. Dát ke slunci, ale nepřehřát. Být pozorný a nezapomenout.

Je těžké být svobodným člověkem.

Týká se to totiž našeho nitra, našeho já.

Pokud najdeme sami sebe, své já uvnitř, naše mysl se osvobodí.
Když vyjde slunce, tma zmizí.

Mysl pak už nebude ovládána myšlenkami, které se do ní vkrádají zvenčí. Bude tvořivě přemýšlet a vytvářet vlastní názor – vycházející z nitra, z míst, kde opět svobodně oživne oheň našeho života.

Každý člověk je jedinečná bytost. Nejen podle otisků prstů, ale téměř ve všem.

Už vývoj psychiky od nejranějšího dětství ukazuje, jak rozdílně si v sobě budujeme náhledy na život – jeho hezčí i obtížnější části.

Žádný člověk nereaguje na tutéž situaci stejně.
Každý z nás vnímá s jinou intenzitou emoce i myšlenky, které se v nás objevují. A podle dosavadních zkušeností korigujeme své další kroky.

Rychlost našeho jednání je plně závislá na rychlosti myšlenkových pochodů. Ty jsou zase podřízeny času, který jsme jako děti dostali k přemýšlení a rozhodování.

Psychika dětí je přitom přirozeně chráněna před přetížením.

Pokud dítě řeší nějaký úkol poprvé a nemá dostatek času jej pochopit – jinými slovy, pokud jej tlačíme slovy "to už máš dávno umět" nebo "neloudej se, budeš poslední" – psychika je extrémně zatížena. Vytvoří se myšlenkové vakuum a schopnost řešit problém se vypne.

Pokud takto zatěžujeme člověka od malička, vytváříme v něm psychické bloky. Ty pak způsobují pomalejší přizpůsobení novým úkolům nebo novému prostředí.

A přitom takový člověk může být velmi inteligentní a zručný.

Jen neporozumění a necitlivost rodičů, učitelů či vedoucích pracovníků z něj může udělat někoho, kdo se jeví jako pomalý nebo neschopný.

Vše kolem nás má svůj čas.

Jeden kazatel kdysi napsal:

"Je čas růstu a čas zrání,
čas plodů i sklizně,
čas žití i čas smrti.
Nic se neopozdí
a nic nepřichází předčasně."

Dnes však mnoho lidí žije ve spěchu.

Spěch jsme zhmotnili a zdémonizovali jako cosi, co ovládá naše životy.

Jsme otroky.

Ale otroky koho?

Spěch je v nás – a ve věcech, které ve spěchu vytváříme.

V přírodě, odkud jsme vyšli a od které se nemůžeme odtrhnout, má všechno svůj čas.

Jsme tedy otroky vlastní mysli.

Zastavme se tedy a zadívejme se do svého nitra. Tam, odkud vychází život – nezakalený myšlením, spěchem a sobectvím.

Zadívejme se tam, kde nacházíme své kořeny.
Své Já, které tiše čeká, až si ho všimneme a pozveme do svého života slovy:

"Ne já, ale ty čiň –
a já budu tichým svědkem všeho."

Sámo Fujera

Pokud vás toto zamyšlení oslovilo, můžete si přečíst i další texty v sekci Zamyšlení.

Další zamyšlení:

→ Moderní svět
→ Proč se stáváme oběťmi technologie
→ Vnitřní revoluce

→ Nepozorný člověk a dobré zpráv