Proč jsme na světě?

Většinu života nás zaměstnávají starosti, 
práce a každodenní povinnosti. 

Jen málokdy se zastavíme a položíme si jednoduchou, 
ale zásadní otázku: Proč jsme vlastně na světě?

Tato otázka je většinou to poslední, na co se člověk v dnešním světě ptá. Proč?
Je pohlcen vnějším světem. A svět řídí život člověka, aniž by si to většina z nás vůbec uvědomovala.

Když je člověk mladý, je zahlcen informacemi ze školy. Zde vzniká první tlak.
Pane Bože, co všechno se musím naučit, abych byl schopen vůbec žít v tomto světě?

Pod tímto tlakem se ohýbáme, přijímáme ho a stává se součástí naší dětské reality. Zapomínáme si bezstarostně hrát a tvořit skutečné vztahy. Učíme se soutěživosti a posuzování, kdo je lepší a kdo horší.

Chytrost se stává hlavní náplní života, stejně jako boj o přežití. Jsme odměňováni ne za to, jací jsme lidé, ale za to, jak umíme zvládat školní předměty. Kvality našeho charakteru nejsou podstatné. Důležité jsou známky.

V dospívání nás svět pohltí ještě více. Jako nerozumné, ale chytré bytosti, s naučenou dravostí, ale se zavřeným srdcem, nám svět předkládá sám sebe.

Říká nám:
"Změníš svět. Zachráníš planetu. Zapíšeš se do historie. Staneš se výjimečným. Budeš nejlepší, nejúspěšnější. Tvůj život bude skvělý, bohatý, šťastný."

A my posloucháme. Vždyť i rodiče a škola v nás vidí obrovské možnosti. Vrháme se do světa s nadějí, že nám bude ležet u nohou.

Přejde však pár let a z drtivé většiny z nás se stanou otcové a matky, bankovní dlužníci s každodenními starostmi.

Naše otázky v produktivním věku se točí kolem splátek, výše platu, bydlení, dovolené, slev, koupě auta nebo jeho splácení a samozřejmě kolem dětí.

Ti "šťastnější" z nás se dostanou k vyšším postům nebo do vědeckých oblastí a stanou se součástí horních deseti tisíc – a ani jim svět neleží u nohou.

A pak život uběhne jako voda a na dveře klepe stáří – poslední úsek našeho života.

Někteří zůstávají pohlceni prací. Jiní rodinou a vnoučaty. Další řeší své zdravotní problémy.
Pár zacyklených jedinců donekonečna opakuje, čeho v životě dosáhli, nebo se chlubí svým majetkem. A jiní prožívají kocovinu svých životních proher.

Život však míří neúprosně ke svému konci. A všichni to ucítíme.

Jako bychom poprvé za celý život otevřeli oči a ptali se sami sebe:
"Co se stalo? Co teď?"

A svět nám říká:
"Užívej si, dokud můžeš. Už nejsi k ničemu. Je konec."

V tuto chvíli se lidé dělí na dvě skupiny.

Jedna, ta větší, si užívá, aby zapomněla. Nebo se dobrovolně nechá zhypnotizovat nekonečnými seriály, aby zapomněla sama na sebe, na svůj život i na své otázky.

Druhá skupina, ta menší, se poprvé v životě ptá:

"Proč jsme na světě?"

Jednoduchá otázka. Základní otázka života každého člověka.

Ale odpověď, kterou bychom měli znát už od dětství, nám nikdo neřekl.
Svět mlčel po celý náš život.

A přitom je tato otázka nejdůležitější. Protože kdybychom znali odpověď, možná bychom žili jinak. Rozhodovali se jinak. Mysleli jinak.

Co však teď?

Pojďme si na otázku, proč jsme na světě, odpovědět.

Je jedno, kolik je vám právě teď let. Je jedno, kým jste a co máte. Na ničem z toho nezáleží.

Podstatné je, že jste právě otevřeli oči. Vytrhli jste se ze spárů světa – právě v tento okamžik.

A i kdyby vás svět znovu pohltil, už si v sobě ponesete odpověď.

Proč jsme na světě?

Přátelé, pro lásku a pro dobro.

Životu je úplně jedno, jestli lásku projevíte přírodě, zvířatům nebo lidem.
Ale musí být opravdová a musí vycházet ze srdce.

Životu nezáleží na tom, jestli dobro ukážete blízkým, cizím nebo dokonce zlým lidem. Hlavně že budete dobří ze srdce.

Svět vám bude vždy lhát, že to nejde.
Že si to druzí nezaslouží.
Že nemáte možnosti.

Nevěřte světu. Věřte Životu.

Životu, o kterém svět mlčel po celou dobu vaší existence.

Sám svět se totiž oblékal do šatů života a lhal nám do očí:
"Já jsem život."

Lásku a dobro můžete projevit i pohledem, dotekem, podáním ruky nebo láskyplným přáním dobrého dne komukoli, koho potkáte.

Teď můžete vstát od tohoto článku a napsat někomu zprávu, dát někomu pusu nebo zazvonit na souseda a říct mu, že jste rádi, že s vámi sousedí.

Je to tak prosté, že se tomu nechce ani věřit.

To je skutečnost.

Je jedno, kým jste a co máte.
V opravdovém životě se počítá jen láska a dobrota.

Proto tu jsme.

Já i vy.

Mám vás rád, přátelé.
I když se třeba osobně neznáme.

Ale… co na tom záleží.

Sámo Fujera

Pokud vás toto zamyšlení oslovilo, můžete si přečíst i další texty v sekci Zamyšlení.

Další zamyšlení:

→ O lásce
→ Kde skrývá se pravda
→ Myšlenky a skutky

→ Nepozorný člověk a dobré zprávy