Kdysi, dnes a zítra

Krátké zamyšlení nad tím, jak se proměnil svět lidí – od času, 
kdy jsme si byli blíž, až po dnešní dobu technologií. 

A také nad tím, proč budoucnost člověka nezávisí na strojích, 
ale na jeho vlastní duši.

Když se dnes mladý člověk zeptá svých starších současníků, jak se dříve žilo, nestačí se divit.
Svět před třiceti, čtyřiceti nebo padesáti lety byl jiný. Život byl jiný.

Mezi lidmi nebyly technologie.
Ale měli k sobě mnohem blíž.

Pokud jste se chtěli s někým vidět, museli jste se sejít. A abyste se sešli, museli jste se předem domluvit, většinou z očí do očí. Domluva pak platila. Člověk byl za své slovo zodpovědný. Nemohl jen tak něco zrušit nebo přesunout.

Pro všechno jste si museli dojít nebo vystát frontu. A stejně nebylo jisté, jestli to, co chcete, také dostanete.

Dnes bychom to možná hodnotili jako dobu nejistou, obtížnou a omezenou. Jenže dnešní pohled často neodpovídá skutečnosti tehdejších let.

Člověk se uměl uskromnit a nedělalo mu to problém. Dokázal najít náhradní řešení nebo změnit představy o tom, co chce a co je opravdu důležité.

Lidé se spolu kdysi dokázali bavit. Mluvili spolu hodiny. Už samotná přítomnost více lidí na jednom místě byla výzvou k setkání a k zábavě.

Lidé přemýšleli a bavili se. Navzájem si vyplňovali čas a to, co spolu prožili, si odnášeli ve své paměti i ve svých srdcích domů. Občas i pomocí fotografií. Ty však nebyly tak důležité jako přímé prožití okamžiku.

Děti si přirozeně hrály. Bez mobilních telefonů a mnohdy i bez hraček. Využívaly naplno svou představivost. Bylo potřeba méně psychologů, psychiatrů i chemických prostředků na uklidnění nervového systému.

Lidé o sobě navzájem více věděli. Dokázali hlouběji vnímat jeden druhého.

Společenský život byl mnohem plnější a živější. Čtení, tanec a zpěv byly součástí běžného života.

Člověk s člověkem mluvil na zastávkách, v hromadné dopravě, u oběda, večeře nebo odpolední kávy.

Dnes není jiná doba a ani časy se samy o sobě nemění. Mění se člověk vlivem technologií, které ho obklopují. Zlenivěl a uzavřel se více do sebe.

Všechno si může objednat až domů. Nemusí vycházet, aby si něco koupil nebo aby se najedl. Stejně tak může domluvit schůzku a na poslední chvíli ji změnit podle nálady. Má na to technologie a nemusí přemáhat svou lenost ani nálady.

S kdekým může mluvit po telefonu a dokonce ho vidět, aniž by opustil svůj byt. Nové technologie jsou pro omezenou lidskou mysl natolik fascinující, že si člověk své omezení často ani neuvědomuje.

Zhypnotizován obrazovkou svého zařízení pohybuje se v jiném světě.

Děti jsou vtaženy do virtuální reality a nevnímají nic kolem sebe. Přestávají si přirozeně hrát. Jejich představivost zakrňuje. Dokážou se zabavit a tvořit jen za hranicí běžného skutečného světa — a škola tento úpadek často ještě podporuje.

Mladí lidé se přestávají rozvinutě vyjadřovat a nahrazují slova primitivními obrázky emotikonů. Používají zkratky a cizí výrazy, protože tím obcházejí rozvinuté myšlení.

A rozvinuté myšlení, pokud na něj člověk není zvyklý, bolí.
Je to duševní práce charakterizující lidství. To skutečné, které tvoří základ lidského života, hloubku vztahů a schopnost vyjadřovat skutečnost.

Zábavou je dnes přeposílání zajímavostí, vtipných videí nebo čerstvých zpráv o počasí, politice či o tom, co právě žvýkám v ústech…

Skutečný svět se však nemění. Zůstává stejný.
Stejně krásný a naplňující. Plný možností, jak si ho užít a jak se naučit být lidským.

Mění se člověk.

Budoucnost, která nás čeká, je plná otevřených možností.

Umělá inteligence nám klepe na dveře.

Můžeme si vytvořit virtuální život a přátele podle svých představ. Blíží se chvíle, kdy to virtuální budeme moci prožívat téměř na vlastní kůži. Druzí lidé pro nás mohou být méně podstatní než dnes.

Každý si může vytvořit dokonalý svět podle svých představ. Svět, kde všechno odpovídá tomu, co chceme. Můžeme si dělat, co se nám zachce. Něco nebo někoho stvořit a stejně tak vymazat.

Náš svět. Naše zákony.

Člověk by mohl ztratit lidskost, aniž by si toho všiml. Vzrušení by bylo jen příjemné a dávkovali bychom si ho podle chuti. Stres by se mohl stát minulostí.

Jenže náš nervový systém je stvořen pro skutečný svět. Ve světě virtuálním by se dříve či později zhroutil.

Ale nebojte se, přátelé. Tento načrtnutý scénář možné budoucnosti se nikdy nenaplní.

I když o něj některé mocenské skupiny usilují.

Nemluvili jsme totiž o tom nejpodstatnějším, co minulost, přítomnost i budoucnost spojuje. O tom, bez čeho člověk nemůže existovat.

O duši.

Duše je pravou podstatou každého člověka — ať už o ní ví, nebo ne.

Naše duše je součástí života, který tvoří naši skutečnost. I kdyby si člověk vytvořil virtuální realitu, zůstane sama o sobě prázdná. Bez skutečného života.

Jen si na život hraje.

A tak dříve či později každý člověk za úžasnými technologiemi pocítí právě onu prázdnotu.

Víte, život ve skutečném světě počká. Byl tu před námi a celý svět pro nás stvořil.

Život rozumí tomu, že potřebujeme různé zkušenosti — dokonce i popření vlastní duše a skutečného světa. Jak jinak bychom si uvědomili opravdové hodnoty sebe sama a toho, co jest.

Jsme lidé s duší.
A i tento starý dobrý svět má svou duši.

A to, co nás spojuje a nikdy nezmizí, je život, který vše stvořil.

Ač se nám to někdy nezdá, vše je dokonalé ve svých protikladech — a někdy i navzdory našim představám.

Člověk neztratí svou lidskost.
Ani vy, ani já.

Ale jak dlouho budeme žít v iluzi technologií a jak moc nás bude bolet probuzení, to záleží jen na nás.

Otevřete oči, přátelé, a podívejte se kolem sebe.

To je skutečnost.
To jsou skuteční lidé.

Vnímejte a žijte skutečný svět. Je opravdově živý.

A vy jste jeho součástí.

Tak to vždy bylo, je a bude.

Sámo Fujera

Pokud vás toto zamyšlení oslovilo, můžete si přečíst i další texty v sekci Zamyšlení.

Další zamyšlení:

→ Moderní svět
→ Proč se stáváme oběťmi technologie
→ Minulost, současnost a budoucnost