Kdo ví...

Někdy se člověk může setkat s dobrem tam, kde by ho vůbec nečekal.
A někdy si ani není jistý, koho vlastně potkal.

Bylo ráno. Kolem čtvrté hodiny.

Ze tmy se pozvolna vynořovaly obrysy panelových domů, dlážděný chodník lemovaný vzrostlými stromy a pustá ulice, jako symbol prázdnoty duší lidí žijících ve městě.

Obrubník podél silnice zachytával roztrhané papíry, nedopalky cigaret, zmačkané plechovky i drobné kamínky. Rozdrobené bagety a kousky salámu se sýrem nesly stopy noční návštěvy hlodavců.

Byl klid.

Město se na krátký okamžik sladilo s rytmem tiché přírody – jako nádech divokého zvířete před rozbřeskem.

Z vedlejší ulice se ozýval pravidelný zvuk:

"ššš… ššš… ššš…"

Těsně podél obrubníku husté štětiny koštěte pečlivě zametaly smetí na jednu hromadu.

Když byla hromada velká jako obrubník, objevila se široká lopatka s dlouhou násadou. Rychlejší pohyb koštěte vehnal smetí do její náruče.

Lopatka vše přijala – bez ošklivosti.

Zvedla se a nad připraveným vozíkem se otočila. Smetí dopadlo na dno a jakoby si úlevně vydechlo. Je tam, kde má být.

Zvuky zametání se nesly ulicí, aniž by narušily její klid.

Když koště znovu hladilo cestu podél obrubníku, zdálo se, že vše, co leží na zemi, se těší na dotek jeho štětin jako na vysvobození.

Střepy tiše cinkaly.

Plechovky se jemně zvedaly.
Zbytky jídla se samy nabízely k další pouti, která měla smysl.

Ruce metaře se pohybovaly jistě a zkušeně. Byly vymodelované prací, ale držely koště i lopatku s podivnou něhou.

Pohyby muže, který každý den vítal nový den zametáním ulice, prozrazovaly člověka ani mladého, ani starého.

Ticho města jako by bylo odrazem jeho mysli.

Klid měl vepsán do tváře.
A v očích se zračila hlubina věčnosti.

Pomalu kráčel tichou ulicí a za ním nezůstával jen pořádek a čistota.

Zdálo se, že každým zametením očišťuje město od jeho hříchů.

Každý den.
Znovu a znovu.

Nikým neviděn.
Nikým neosloven.

Když byl zametač téměř na konci ulice, u jednoho domu se otevřely sklepní dveře.

Ozvala se tlumená hudba diskotéky.

Vyšly dvě postavy – muž a dívka.

Ale nebyli sami.

S nimi se objevily i stíny dvou chtíčů. Jeden byl přisát k muži, druhý se snažil přichytit k dívce.

Dívka se hlasitě zasmála, když jí muž něco pošeptal do ucha.

Zametač vzhlédl.

V jeho očích nebylo pohoršení – jen pochopení.

Když si ho muž s dívkou všimli, zastavili se. Ani jeden z nich nevěděl proč.

Muž chtěl říct něco posměšného, aby mohl rychle odejít a uskutečnit svůj záměr.

Jenže ho nic nenapadalo.

Jeho myšlenky se ztrácely v očích zametače.

Dívku při pohledu do těch očí náhle přepadl stud.

Nikdy předtím ho necítila.

Proč to dělám…? napadlo ji.

Stíny chtíčů se pokusily pohnout – ale nemohly.

Zametač mezitím tiše nametl další smetí a vysypal je do vozíku.

V tu chvíli oba chtíče zmizely.

Muž se podíval na dívku.

"Promiň," řekl zmateně.
"Já nevím, co to do mě vjelo. Takový já nejsem."

Otočil se a odešel se sklopenou hlavou.

Dívka zůstala stát.

Znovu pohlédla na zametače.

Cítila se špinavá a provinilá.

Ale jeho oči… jako by ji očišťovaly a zároveň jí dávaly sílu být lepší.

Vzpomněla si na svou babičku.

Jako malé jí vyprávěla příběhy z Bible – o muži a jeho učednících.

Vždy ji zamrzelo, že ten muž nakonec zemřel.

Ale babička jí říkala:

"Holčičko moje, nebuď smutná. On nakonec vstal z mrtvých. A kdo ví… třeba ho jednou také poznáš."

Proč si na to vzpomněla právě teď?

Když se dívka probrala ze svých myšlenek, viděla už jen, jak zametač zahýbá na konci ulice na hlavní třídu.

Pak ji to napadlo.

Nebyl to On?

Ten, o kterém babička vyprávěla?

Chtěla se za ním rozběhnout.

Ale v tom okamžiku vyšlo slunce.

První paprsky nového dne ji oslnily.

Zavřela oči.

Když je po chvíli otevřela, byl zametač pryč.

Tak byl to On?

Ptala se sama sebe.

Srdce jí říkalo ano.

Ale rozum odpovídal:

Nejsi tak dobrá, aby ses s ním právě ty setkala. Je to jen pohádka.

Jenže zkušenost byla příliš silná, aby ji srdce dokázalo umlčet.

A On?

Objevuje se prý v každém městě.

Ráno před rozbřeskem vymetá z ulic všechny hříchy.

No… kdo ví.

Možná je to jen zametač s hlubokým, láskyplným pohledem.

Nikým nepoznán.

Nikým neosloven.

Kdo ví...

Sámo Fujera

Další zamyšlení naleznete v sekci Články.