K čemu máme lidské tělo

Každý člověk má tělo.
Ale málokdo si položí otázku, proč ho vlastně máme.

Každý člověk se rodí s lidským tělem. Je to fakt jasný a samozřejmý, který nikoho nepřekvapuje. Zdá se, že nad tím není třeba přemýšlet.

Ale opravdu není?

Položme si otázku:
K čemu máme lidské tělo?

Většina lidí je s touto otázkou rychle hotová.

"Prostě jsem člověk, a tak mám lidské tělo. Abych mohl existovat, musím mít tělo. Jinak to nejde. A podobné dětské otázky mě nezajímají."

Zdánlivě naivní otázka však odkryla zajímavou odpověď:
"Mám tělo."

Co tím vlastně člověk vyjadřuje?

Nevědomky říká, že není tělem, ale tělo má. Že své tělo vlastní.

Pokud je člověk věřící, jeho odpověď "mám tělo" ukazuje na vědomý postoj – že vědomí či duše má tělo jako příbytek a zároveň nástroj pro život v tomto světě.

Ale pokud je člověk nevěřící, jeho odpověď je vlastně nelogická. Ateista přece věří, že člověk je pouze tělem.

Jeho odpověď by tedy měla znít:
"Já nemám tělo. Já jsem tělo."

Jenže taková odpověď je natolik nepřirozená, že ji člověk nedokáže běžně vyslovit.

I když někdo tvrdí, že vědomí vytváří mozek, při bolesti hlavy nikdy neřekne:
"Bolí mě vědomí" nebo "Bolí mě já".

Vždy řekne:
"Bolí mě hlava."

Když ho bolí ruka, neřekne:
"Já bolím v ruce."

Řekne:
"Bolí mě ruka."

Něco, co mám – ale nejsem to já.

Je to jednoduché myšlenkové cvičení, které odhaluje zajímavý fakt. I když se už dvě stě let prosazuje materialistické myšlení bez duchovního přesahu, lidé – věřící i nevěřící – stále o sobě mluví řečí, která duchovní přesah obsahuje.

Řeč se totiž nevyvíjí směrem k materialistickému popisu člověka.

Donekonečna se opakují tvrzení o vědomí vytvářeném mozkem, ale způsob, jakým lidé popisují sami sebe, tyto představy stále vyvrací.

Kdyby byl "fakt", že jsme pouze tělo, skutečným faktem, pak by člověk, který přišel o ruku nebo nohu, pocítil ve svém vědomí úbytek.

Vědomí by bylo o ruku nebo nohu menší.

Ale to se neděje.

Člověk si pouze uvědomuje ztrátu končetiny. Vědomí však zůstává stejné.

A to je zkušenost vycházející nikoli z přesvědčení, ale z reality.

Naše tělo je nám nejbližší. Nic bližšího člověk nemá. Skutečnost se v rámci těla projevuje jako osobní prožitek.

A prožitek nelze nahradit žádným sebechytřejším přesvědčením.

Celoživotní zkušenost nám říká, že tělo máme, ale nejsme jím, i když se s ním někdy silně ztotožňujeme.

Pokud si lidé probuzení z kómatu pamatují mimotělní prožitky, nelze je jednoduše smést ze stolu tvrzením, že šlo pouze o chemickou reakci mozku.

Poměrně často se totiž stává, že lidé během těchto prožitků "navštíví" své příbuzné nebo známé, vzdálené i mnoho set kilometrů – někdy dokonce na jiném kontinentu.

Po probuzení pak dokážou přesně popsat, co se na daném místě dělo, kdo tam byl, co říkal nebo jak to tam vypadalo – přestože se tam nikdy fyzicky nenacházeli.

Zkoumáním těchto zkušeností se v řadě případů potvrdilo, že jejich popisy odpovídaly skutečnosti.

To nás vrací zpět k osobnímu prožitku jako k důležitému zdroji poznání.

A také zpět k otázce:

K čemu máme lidské tělo?

V tuto chvíli už to není dětská a naivní otázka.

Ve světle osobních zkušeností se stává otázkou velmi podstatnou.

Naštěstí odpověď nemusíme vymýšlet. Existuje už více než tisíc let.

Jeden z pouštních otců, jménem Slavedeius, se touto otázkou zabýval čtyřicet let. Podle starých spisů se mu také říkalo "otrok sedmi darů".

Slovo slave znamenalo Boží otrok, tedy Slovan, a deius označovalo sedmikrásku – symbol sedmi Božích darů.

Na otázku "K čemu máme lidské tělo?" odpověděl takto:

"Nohy máme k tomu, abychom si k sobě navzájem našli cestu.

Levou ruku máme k tomu, abychom se navzájem podrželi.
Pravá ruka je od toho, aby ukázala směr zbloudilému.

Hlava slouží k porozumění mezi lidmi a k odhalování slávy Boží.

Záda jsou schody, po kterých toužící kráčí výš než my, kteří jsme jim oporou.

Hruď je štítem proti bezpráví, které stojí před člověkem.

Krk je svobodná vůle člověka. Než se otočí, měl by každý myslet na Boha."

Ze sedmi Božích darů je složeno lidské tělo. Má svůj smysl a svůj směr.

A člověk tyto dary dostal při svém narození.

Každý z nás může být sedmikráskou.

Každý z nás může být květinou, která rozzáří náš svět...

Sámo Fujera

Další zamyšlení naleznete v sekci Články.