Člověk, planeta a květina

Člověk se může podobat planetě – stále se točí, spěchá a hledá své cíle.

Nebo může být jako květina, která zakořenila v životě a svou přítomností přináší krásu, oporu i smysl.

Někdy nabývám dojmu, že člověk projevuje především vlastnosti planety, na které žije celý svůj život.

Planeta, točící se kolem vlastní osy, uhání vesmírem obrovskou rychlostí za svým cílem, aby se za rok objevila tam, kde její cesta začala. A tak to jde stále dokola, jako by si neuvědomovala, že se točí kolem sebe samé a v kruhu kolem Slunce, ke kterému nikdy nedoletí a od něhož se nikdy neodpoutá.

Měsíc je planetě svědkem – nejen její cesty vesmírem, ale i jejího vývoje, jejích pocitů, tužeb a proměn, které na jejím povrchu zanechal čas a srážky s jinými tělesy.

Člověk působí pro pozorovatele podobným dojmem.

Lidé se točí kolem své osy – jinými slovy, zabývají se především sami sebou. A celý život spěchají za svým cílem, který je žene stále kupředu. Točí se v kruzích svých přání a tužeb – občas šťastni, jindy nešťastni. Vyhýbají se srážkám s druhými lidmi i s osudem, ale ne vždy úspěšně.

A tak i na lidech je znát působení času a životních událostí.

Jen duše, jako měsíc – zapomenutá, ale stále na dosah – je svědkem našeho snažení a zběsilého běhu neznámo kam a neznámo za čím.

A Slunce, onen oživující duchovní střed, který všemu dává život a smysl, je pro nás často jen osvětlením, abychom viděli sami sebe a mohli se vrhat kupředu.

Chce nám snad vesmír naznačit, že smyslem našeho života je neustálá touha dosahovat cílů a celý život odolávat nárazům, aniž bychom se zastavili až do smrti?
Být nejlepší? Nashromáždit ze všech nejvíc? Získat slávu a peníze, abychom měli alibi, proč jsme se nikdy nezastavili?

Zde náš příměr s planetou končí, i když většinu lidí vystihuje až příliš přesně.

Díváme-li se však pozorněji, odkrývá se nám pozvolna ještě jeden typ lidí – s odlišnými vlastnostmi.

Jako z mlhy, která se zdá nekonečná a vše pohlcující, vystupují nejprve rozmazané obrysy, aby vzápětí nabyly konkrétních tvarů nepřeberného množství květin.

A my, stojíce v úžasu, si v ten okamžik uvědomujeme, že mlha není ani nekonečná, ani vše pohlcující. Je pouze oparem nad rozkvetlou loukou, kterou slunce svým jasem bez váhání rozhání a odkrývá nám krásu života.

A tehdy nám dochází, že člověk je jednou z mnoha květin.

Obraz člověka, který unaven z neustálého běhání a dosahování, nalezl své místo v životě, zastavil se a zakořenil. A čím hlouběji jeho kořeny sahají, tím více je jeho duše naplněna vděčností za to, co se jí dostává.

I takového člověka se dotýkají různé životní události. Musí ustát krupobití i silné větry. Ale není na to sám.

I když by osamocen těžko přežil, v květeně kolem sebe nachází oporu – tak jako on sám stává se oporou ostatním.

Slunce je jasným cílem jeho života.

A jako květina dorostlá své konečné výšky už dále růst nemůže, ale obětuje sama sebe v květu – rozevřenými okvětními lístky plnými sytých barev a omamné vůně – tak i člověk prací na sobě a zušlechtěním svého charakteru dosahuje maximálního růstu lidství.

Je vědomou součástí celku a zároveň jeho oporou.

Duchovní stav takového hledajícího je květem, skrze který sám sebe odevzdává tomu, co ho přesahuje – světlu duchovnímu, ze kterého žil, žije a jemuž pokorně a bezpodmínečně pokládá svůj život k nohám.

Být planetou je údělem duší mladých a nezkušených – ne však navždy.

Dříve či později každý člověk dospěje k moudrosti a uvědomí si, že planeta sama o sobě jen nekonečně krouží. A i když při své velikosti působí úchvatně, bez drobných a křehkých květin netvoří ani život, ani krásu.

Tak se nakonec každá duše mladá stává duší vyzrálou.

Netouží už po ničem jiném než tvořit společenství dobrých lidí, mít charakter ryzí a navzájem se podporovat.

A tak, podporujíce jeden druhého, budujeme život z dobra pocházející – směřujíce společně k lásce a věčnosti.

Sámo Fujera

Pokud vás toto zamyšlení oslovilo, můžete si přečíst i další texty v sekci Zamyšlení.

Další zamyšlení:

→ Proč je tráva zelená?
→ Přirozené cykly, chléb a láska
→ O lásce