Kdo ví...

Bylo ráno... kolem čtvrté hodiny. Ze tmy se pozvolna vynořovaly obrysy panelových domů, dlážděný chodník, podél něhož byly vzrostlé stromy a pustá ulice jako symbol prázdnoty duší lidí žijících ve městě.

Obrubník chodníku, lemující silnici, zachytával roztrhané papíry, nedopalky cigaret, pár zmačkaných plechovek a drobné kamínky. Rozdrobené bagety a kousky salámu a sýru nesly stopy noční návštěvy hlodavců.

Byl klid... a město konečně na pár okamžiků sladilo samo sebe s rytmem tiché přírody. Nádech divokého zvířete před rozbřeskem.

Z vedlejší ulice se jemně ozýval pravidelný zvuk: "ššš… ššš… ššš…".

Těsně podél obrubníku, na silnici, husté štětiny koštěte pečlivě metly smetí na jednu hromadu. Když se hromada stala velkou jako obrubník, objevila se široká lopatka s dlouhou násadou naproti koštěti. Rychlejší pohyb koštěte s trochou větší silou vehnal smetí do náručí lopatky. Ta láskyplně a bez ošklivosti přijala vše, co koště vymetlo. Zvedla se do vzduchu a nad připraveným vozíkem se otočila. Smetí padlo na dno a úlevně si vydechlo. Je tam, kde má být. Zvuky zametání a úklidu se nesly ulicí, aniž by byl narušen její klid.

Když koště opět hladilo cestu podél obrubníku, zdálo se, že vše, co je na zemi, se těší na dotek jeho štětin jako na vysvobození.

Střepy radostně, ale tiše, cinkaly, plechovky se jemně zvedaly a zbytky jídel nastavovaly samy sebe k další pouti, která dávala smysl.

Ruce metaře se pohybovaly cílevědomě a zkušeně. Byly vymodelované prací, ale zároveň vypadaly poctivě, a s láskou držely koště i lopatku. Pohyby člověka vystupujícího ze stínu a denně vítajícího nový den zametáním ulice naznačovaly muže ani mladého, ani starého. Ticho města, zdálo se, bylo odrazem jeho mysli. Klid měl vepsán do tváře a v jeho očích se zračila hlubina věčnosti.

Pozvolna putoval svým tempem tichou ulicí a za ním nezůstával jen pořádek a čistota, ale zdálo se, že každým zametením očišťuje město od jeho hříchů. Každý den - znovu a znovu. Nikým neviděn. Nikým neosloven.

Když byl zametač téměř na konci ulice, u jednoho z domů se otevřely sklepní dveře. Ozvala se tlumená dunivá hudba diskotéky. Vyšly dvě postavy. Muž a dívka. Ale nebyli sami. S nimi se zároveň zjevily stíny dvou chtíčů. Jeden byl přisát na muži a druhý se snažil spojit s dívkou. Ta se hlasitě rozesmála, když ji muž něco pošeptal do ucha.

Zametač vzhlédl. V jeho očích nebylo pohoršení, ale pochopení. Když si ho muž s dívkou všimli, zastavili se. Ani jeden z nich nevěděl proč. Muž si nesl obraz "sexu s dívkou" a chtěl říci něco vtipného na adresu zametače, aby mohl rychle s doprovodem odejít a uskutečnit svůj záměr.

Jenže ho překvapivě nic nenapadalo. Jeho myšlenky se ztrácely v očích zametače.

Dívku při pohledu do zametačových očí popadl stud. Přemýšlela - kde se vzal? Nikdy předtím s jinými muži stud necítila… Proč to dělám...? - napadlo ji stále hledíc do hlubokých očí zametače.

Když si stíny chtíčů všimly postavy na ulici, třímající v rukou koště a lopatku, nemohly se pohnout.

Zametač jemně nametl smetí a vyklopil ho do vozíku. V tu ránu oba chtíče zmizely.

Muž se podíval na dívku a řekl: "Promiň. Já nevím, co to do mě vjelo. Takový já nejsem…".

Zmateně se otočil a odcházel se sklopenou hlavou.

Dívka znovu pohlédla na zametače.

Sama v sobě se cítila špatná a špinavá, ale jeho oči…, jakoby ji očišťovaly a dávaly zároveň sílu být lepší.

Vzpomněla si na babičku, která ji jako malé vyprávěla příběhy z Bible. O jednom muži s učedníky. Tehdy ji vždy při vyprávění zamrzelo, že nakonec zemřel. Ale babička jí říkala: "Holčičko moje, nebuď smutná. On nakonec vstal z mrtvých. A kdo ví…, třeba ho jednou taky poznáš…".

Proč jsem si vzpomněla zrovna teď na babiččino vyprávění? Zamyslela se dívka. Probírajíc se ze svých myšlenek viděla, jak zametač zahýbá na konci ulice na hlavní třídu.

Pak to dívku napadlo… Nebyl to On? Ten, o kom babička vyprávěla?

Chtěla se za ním rozběhnout, ale v ten okamžik vyšlo slunce a první paprsky nového dne ji oslnily. Zavřela oči. Když je po chvíli otevřela, byl zametač pryč.

Tak byl to On…? Ptala se sama sebe... A srdce jí říkalo ano, avšak rozum dívku zrazoval – nejsi tak dobrá, abys ho zrovna ty potkala. Vždyť je to jen pohádka…

Ale zkušenost byla příliš silná na to, aby srdce zůstalo nevyslyšeno.

A On? Objevuje se v každém městě… Ráno před rozbřeskem vymetá z měst všechny hříchy.

No, kdo ví…

Třeba je to jen zametač s hlubokým láskyplným pohledem… Nikým nepoznán… Nikým neosloven...

Sámo Fujera