Deset otázek a odpovědí 2.

11.12.2023

1. Otázka:

Aký je rozdiel medzi presvedčením a pravou vierou? A rozdiel medzi presvedčovaním samého seba o tom, že niečo žijem a skutočným žitím toho (stavom)?

Odpověď:

Přesvědčení je založeno především na shromažďování informací, které mi dávají smysl. Cítím, že mě obohacují a výběrem dalších podobných informací, ve mně roste přesvědčení o jejich hodnotě a pravosti.

Diskuzí s podobně laděnými lidmi si navzájem potvrzujeme shromážděné informace, a zesiluje vzájemné přesvědčení o správnosti toho, co víme.

Toto přesvědčení je bez praktické zkušenosti zažití nasbíraných informací. I když u toho člověk cítí silné emoce, nejedná se o víru.

Občas i člověk s přesvědením, mluví o praktických zkušenostech. Například: "Modlil jsem se k Bohu o lepší práci a dostal jsem ji. Tak věřím."

Málokdo však ví, že zkušenost je pouze vnitřní a ne vnější. S tímto světem, pravá zkušenosti vedoucí k víře, nemá nis společného.

Títmo navazujeme na druhou otázku.

Skutečné žití víry přichází z vnitřní zkušenosti, doteku duchovní stránky sebe sama.

Zažití oddělenosti od osobnosti v krizové situaci, kde jste svědkem své mysli.

Nebo dosažení hlubokého vnitřního klidu, když je váš život zkoušen. Pociťování hluboké lásky k člověku, který na vás křičí a podobně…

Zde dochází k žití shromážděných informací a vedlejším efektem je zvládání běžného života s nadhledem.

Vnější plnění přání a modliteb nikdy nevytvoří ani skutečnou víru (je to jen silnější přesvědčení), a ani nevedou k pravému žití v duchovním slova smyslu.

2. Otázka:

Co nese tato doba pro člověka?

Odpověď:

Víte, každá doba, ve které se člověk ocitne, je trochu jiná. Ať už je to padesátiletí nebo století, má své charakteristické podmínky k životu a ty se mění. Ale smysl doby je stejný. Vždy se jedná o duchovní pokrok, jen v jiných podmínkách.

Pokud člověka charakter jeho doby nepřivedl k hledání duchovního přesahu, pak se narodí v dalším životě, v jiné době a dostane další šanci. Proto se doby mění a život nám spravedlivě přináší novou možnost.

Jestliže člověk nevěří na převtělování, nevadí. Se skutečnstí to pochopitelně nic neudělá… a člověk se svojí nevírou, se stejně spravedlivě bude rodit do koloběhu životů za skrytým cílem: "Uvědomit si svůj přesah."

3. Otázka:

Lze vůbec dokázat převtělování?

Odpověď:

Věda svůj důkaz již podala zákonem zachování energie (psal jsem již v článku).

Občas se objeví člověk shromažďující důkazy převtělování od lidí, kteří si vzpomínají na minulé životy. A i když jsou tyto případy vědecky nezávisle prozkoumané, a nelze je vysvětlit jinak než převtělováním, skepticismus nevěřících lidí je tak velký, že tomu stejně nevěří…

Proto nemá smysl dokazovat duchovní přesah života někomu, kdo nechce měnit svůj názor.

Ale lze to vidět i z lepšího úhlu pohledu. Nedůvěrou v duchovní přesah se někdy člověk podvědomě brání, protože ještě na tuto skutečnost není připraven a nezvládl by to. U někoho to chce právě čas. A není kam spěchat. Vždyť v rámci převtělování, na to máme celou věčnost, a to je naše svobodná vůle…

4. Otáka:

Můžu ztratit duši? Nebo jako při posedlosti, může mi někdo ukrást duši?

Odpověď:

Nebojte se, není to možné. Tento mýtus vznikl ve středověkém křesťanství a přenesl se časem i do některých ezoterických směrů.

Duše oživuje naše tělo a mysl. Je to Boží dar, a ten je nedotknutelný – bez výjimky.

V době, kdy se duše zaměnila za naši mysl, vznikl tento mýtus.

Mysl člověka je jeho nástroj v životě. A nástroj může být dočasně odcizen.

Čili, vaši mysl, pokud ji nemáte pod vlastní kontrolou, může být, ve výjimečných případech, pod kotrolou někoho jiného. Ale opravdu jen dočasně.

Volání duše nakonec vždy přivede mysl zpět, do vašich rukou… I kyž je to někdy komplikované a na dlouho.

5. Otázka:

Po Vaši nedělní besedě, jsme se s kamarádkou bavily, co je nejhorší na světě a shodli jsme se, že je to vražda. Co si myslíte?

Odpověď:

Budete se divit, ale vražda, tak jako další špatné činy, nejsou to nejhorší.

Dokonce ani psychické stavy, jako chamtivost nebo nenávist, nejsou to nejhorší.

To, co popisujeme, je vlastně důsledek toho nejhoršího, a to je nevědomost.

Ano. To nejhorší na světě je nevědomost.

Z nevědomosti lidé činí veškerá špatná rozhodnutí a z nich plynoucí činy. A nejhorší je, že v nevědomosti se člověk udržuje sám, i když za velkého přispění systému, ve kterém žije.

Každý život člověka je cestou k vědění. Ale člověk si vybral nevědomost z pohodlnosti. Je pohodlné nevědět a nechat svůj život, do určité míry, v rukou jiných. Tím se člověk zdánlivě zbavuje zodpovědnosti.

Ve skutečnosti se rodíme s plnou zodpovědností za celý svůj život. Tělesné zdraví, psychické zdraví i duchovní rozhled, je jen naší zodpovědností.

V životě je to zařízené tak, že se každý člověk v průběhu svého života dostane k možnosti odkrýt svoji nevědomost. Jestli to udělá nebo ne, je jeho svobodná vůle. Avšak s plnou zodpovědností za následky, které to ponese, ať už se rozhodně jakkoli.

6. Otázka:

Věda už dokonale prozkoumala a popsala organismus člověk, a nikde nenašla duši. Kde Duše je?

Odpověď:

Nejprve nutno říci, že věda se dostala zhruba k popisu základních biochemických procesů v těle. Ale to je jen špička ledovce. V jedné buňce našeho organismu (a jsou jich miliardy), probíhá za sekundu více jak tisíc chemických pochodů. A nikdo nemá v současnosti ponětí o tom, jaké pochody to jsou a co znamenají. Takže arogantní a egoistické výroky některých vědátorů, neberte tak doslova.

A kde je duše?

Duše se znázorňuje jako obláček nebo bublinka. To je samozřejmě vymyšlený obraz pro děti, aby ve svém věku dokázaly uchopit skutečnost svým rozumem.

Dospělým už se obraz duše nezjednodušuje.

Je to životní síla – energie, která oživuje celé tělo. Centrum vstupu této energie – nás, je uprostřed hrudi. Ale tato energie je součástí celého těla. Při smrti, se tato energie opět soustředí uprostřed hrudi. Kudy naše duše přišla, tudy i dochází…

Duše – naše skutečné já, je nehmotné povahy a proto ji nelze v těle nalézt.

7. Otázka:

Jsem duchovně hledající a mám na vás dotaz. Jaká duchovní kniha je nejlepší? Upanišády, Talmud, Bhagavadgíta nebo Bible? Nebo ještě nějaká jiná?

Odpověď:

Jako duchovně hledající začněte knihou, která vás nejvíce oslovila.

Opravdovým hledáním a praktikováním, získáte filozofický rozhled a první zkušenosti.

Pak poznáte, že duchovní směry a knihy, mají cosi společného. Jako zlatá nit, jsou jimi protkány střípky společné Pravdy.

Nakonec, díky boží Milosti, vám už bude jedno, kterou knihu čtete. Všechny vás do určité míry povedou vaší duchovní cestou.

Hodně štěstí...

8. Otázka:

Byl jsem na odblokování čaker, u certifikovaného mistra. A kamarád mi řekl, ať neblbnu. Je jeho starost na místě? Nebo je to jen závist?

Odpověď:

Čakry – energetická centra a jejich projevy, odpovídají danému charakteru. Takže některé jsou čisté a "točí se". Jiné, podle charakteru, jsou zablokované. Podle toho, jak člověk pracuje s charakterem, se čakrijcké projevy mění.

Jen nevědomý amatér vám bude odblokovávat čakry. Nebudou odpovídat vašemu nastavení – charakteru, a může se vám po všech stránkách zhoršit život.

Toto učení odblokování čaker je mylné.

Když pracujete na charakteru a měníte ho v lepší, čakry se automaticky přizpůsobí a také se mění.

Nelze to dělat naopak. Měnit nebo upravovat čakry, znamená zásah do charakteru, který člověku dříve či později přinese komplikace.

S čakrami si raději nezahrávejte. Je to zkratka do pekla…

9. Otázka:

Narazila jsem na knihu – Jak vidět auru. Je toto dobrý směr?

Odpověď:

Upřímně řečeno, je to velmi matoucí. Aura je složena ze tří úrovní: tělesná, psychická a duchovní.

Pokud se v knize o těchto tří úrovních autor nezmiňuje, jen kopíruje převzaté polovičaté informace.

Kterou úroveň aury se člověk naučí vidět? Nemá tušení. Z toho pak pramení nevědomě lživé závěry.

Například:

Fialová v tělesné úrovni znamená výstražnou barvu změn. Jestli jsou to změny k lepšímu nebo horšímu, se musí dále zkoumat – jiným způsobem.

V psychické rovině fialová barva znamená větší emočnost a přecitlivělost, a když si to člověk neuvědomí, označí fialovou jako duchovní vyspělost, což je ale úroveň ducha, nikoli psychiky.

Učit se jakékoli schopnosti, které mi nebyly přirozeně dané, znamená vždy mnohonásobné riziko omylu nebo zneužití. A to život snadno neodpouští. Nevědomost v tomto směru není dobré alibi. Následky člověk tak jako tak ponese.

10. Otázka

Já to, co je Bůh, opravdu nechápu. Dalo by se to nějak jednoduše vysvětlit?

Odpověď:

No, to je výzva…

Ale zkuste si představit tento příklad:

"Je zima. Někde vysoko nad hlavou jsou mraky plné vody. Uvolní se v podobě kapek a padají. Zimou se kapky mění ve sněhové vločky a nachumelí na zem. Někdo přijde, postaví pár sněhuláků a pak odejde domů.

Sněhuláci stojí sami uprostřed zasněžené louky a náhle ožijí. Jeden se podívá na druhého a řekne: "Já jsem sněhulák". A druhý na to: "Já jsem taky sněhulák".

Oba dva věří na svoji nezávislou existenci jeden na druhém a dokonce oba věří, že jejich existence je nezávislá na čemkoli, co nevidí. Co nevidí přeci neexistuje...

Neuvědomují si, že to, co nevidí nikde kolem sebe a ani v sobě, je to, co je tvoří.

Co to je? Voda. To je to, co je tvoří a zároveň vše, kolem nich. To je to, co je zároveň přesahuje. Voda. Bůh."

I my jsme takoví nevědomí sněhuláci.